OPIUM


Historie
     Mák je velmi stará kulturní rostlina, ve Středomoří se zřejmě pěstoval již 6. tisíciletí př.n.l. a v Mezopotámii se již v 5. tisíciletí př.n.l. vyrábělo opium. Z Egypta, z období XVIII. dynastie (asi 1550-1300 př.n.l.), pocházejí nádoby na opium, které svým tvarem připomínají obrácenou makovici. Egypťané používali opium jako sedativum při poraněních, abscesech a potížích s pokožkou vlasů.
     Výraznou roli sehrálo opium v antickém Řecku. Makovice byly atributem Hypnose, řeckého boha spánku, jeho bratra TDanata, boha smrti, a jejich matky Nyx. Ta byla zobrazována s roztaženými černými křídly a v každé ruce držela jedno dítě - bílé byl Hypnos a černé TDanatus. Synem Hypna byl Morfeus, bůh snů. Také ten bývá zobrazován ověnčený makovicemi.
     Slovo opium pochází z řeckého šťáva, někdy se nazývá mekonium od města Mekone, kde se pěstovalo hodně máku, nebo TDebaicum podle egyptských TDéb. Opium se ve starém Řecku používalo jako lék, při věštění, kouřových obřadech v chrámech, při mystériích, ale také jako opojný prostředek při orgiích a pitkách. Galenos považoval opium za nejsilnější ze všech známých léků, který je ale zároveň nebezpečný a při předávkování může způsobit i smrt.
     Účinky opia na lidský organismus popsal na přelomu letopočtu římský dvorní lékař Scribonius Largus. V Římě se užívaly opiové přípravky ve formě pilulek, čípků, klystýrů a zábalů. Podle Plinia se opiem v Římě léčila elefantiáza, nežity, jaterní obtíže, uštknutí štírem a epilepsie.
     Muslimský oční lékař Jesus Haly (zemřel 1010) používal k uklidňování pacientů před operací šedého zákalu makový sirup. Opia si vážil Paracelsus, který ho označoval jako laudanum (chvalitebné).
     Do Číny se pěstování máku dostalo v 9. století z Persie. Po staletí sloužilo pouze k lékařským účelům, jeho omamné účinky tam byly zneužívány až od konce 18. století, a to díky evropskému koloniálnímu vlivu. Na rozdíl od zemí, kde se opium kouřilo tradičně, mělo jeho používání v Číně, ve Vietnamu a dalších asijských zemích fatální důsledky. Britové dováželi do Číny opium z Indie, aby snížili obchodní schodek. Zkorumpovali státní úředníky, kteří jim tento obchod umožňovali. To bylo jednou z příčin tří opiových válek (1839-42, 1856-58, 1859-60), které Britové a jejich spojenci vyhráli a zajistili si tak množství výhod. Jednou z nich byla také možnost dovážet do Číny opium.
     V Evropě se opium používalo pro lékařské účely (a rovněž zneužívalo pro jeho psychoaktivní účinky) až od 17 století.

     


Aplikace
     Podle užitkových vlastností rozeznáváme dva typy máku setého, a to olejný a opiový:
     Mák olejný se pěstuje u nás a v řadě zemí Evropy a pouze vymlácené makovice se někdy zpracovávají ve farmaceutickém průmyslu. Přitom se z naší produkce zpracovává v olejářském průmyslu jen menší část (12-18%), většina se spotřebovává v domácnostech nebo v cukrářské výrobě a zbytek se exportuje.
     Stolní olej se získává lisováním za studena; tuhne v rostlinné máslo s bodem tuhnutí 18 °C. Má příjemnou chuť, lehkou stravitelnost. Hojně se využívá v některých oblastech Francie a Německa. Lisováním za tepla nebo extrakcí se získává polovysychavý olej, používaný k výrobě laků, fermeží, barev a mýdla.
     Velmi cennou základní surovinou pro výrobu důležitých léků jsou prázdné makovice se stopkami asi do 12,5 cm délky. Obsahují morfin (do1%), kodein, papaverin a řadu dalších alkaloidů.
     Mák opiový patří k sedmi geografickým poddruhům, které mají ve stěnách makovice silně rozvětvenou sít mléčnic.
     Opium se získává mělkým nařezáváním zelených tobolek zhruba 15-20 dnů po opadu koruny. Z mléčnic uložených ve stěnách makovic prýští bílá šťáva (latex), která na vzduchu rychle zasychá a hnědne. Nařezávání se provádí k večeru zvláštními noži s paralelně uloženými břity tak, aby se stěna makovice neprořízla. Ráno druhý den se opium z povrchu tobolek seškrabávají krůpěje, mající šedohnědou až temně hnědou barvu, hořkou chuť a omamnou vůni, ty se pak upravují do briket nebo bochníků o hmotnosti 0,5-1,5 kg a takto přichází na trh.
     Ke sklizni 1 kg surového opia je třeba asi 20000 makovic. U nás se pokusně získal ze šťávy 100 nezralých makovic asi 1 gram opia bohatšího na morfin a kodein. Opiový mák makedonský u nás dal podle pokusů 4-11 kg opia s obsahem 11,6-16,03 % morfinu (vyjádřeno na sušinu a hektar).
     U nás se využívá maková sláma (makovice bez semen), která se vyvaří ve vodě. Makovina obsahuje okolo 0,6% alkaloidů.
     K vyvolávání euforických stavů se opium používá v různých formách. Pro kouření je ho třeba speciálně upravit na tzv. kuřlavé opium neboli čandu, které obsahuje více morfinu a méně ostatních alkaloidů než původní surovina, dále má žádoucí aroma a lépe se hněte. Speciální dýmky (viz obrázek níže) obsahují v průměru asi 0,25 g opia, které se někdy míchá s tabákem. Opiová kulička se nahřeje nad plamenem až změkne, vtlačí se do dýmky a vdechuje kouř, který v sobě kuřák dlouho zadržuje. Slabší kuřák vykouří za den 10-20 dýmek, silný až 100 i více. Kouření opia má svůj původ na Jávě, odkud se dostalo na TDajwan, poté se rozšířilo v Číně a odtud do ostatních zemí, především jižní a jihovýchodní Asie.
     Další formou aplikace je pojídání opia (opiofagie). Jedná se o nejstarší formu užívání a zneužívání opia, rozšířenou např. na počátku 16. století v Turecku. Připravované pilulky často obsahují ještě další euforizující látky nebo afrodiziaka, takže opojení je daleko hlubší a bohatší. Opiofagie přetrvává ještě v některých oblastech Malé Asie, Evropy a Ameriky.
     Ze surového opia se vyrábějí i různé farmaceutické přípravky, např. opiová tinktura (Tinctura opii lékopisná podle PhBS III) obsahující 0,95-1,05% bezvodého morfinu.
     Morfin se objevil později a začal se také polykat, avšak u mnoha lidí vyvolával pocity nevolnosti nebo přímo zvracení (toto působení většinou po několika prvních aplikacích přejde). Po zkonstruování injekční stříkačky se začal aplikovat intravenózně a stal se módní drogou. Morfinizmus jako druh toxikomanie je tedy záležitost již více než sto let stará.
     Užívání drog morfinového typu má oproti ostatním drogám více negativních znaků: snadný vznik závislosti, tolerance (denní dávky morfinistů jsou až 2 g, i když smrtelná dávka pro nezávislého člověka je podle způsobu podání 0,2-0,4 g), po vysazení abstinenční syndrom.

     


Účinky
     V současné klinické praxi se surového opia již neužívá, výjimečně (nezvladatelné průjmy, silné bolesti) se podává opiová tinktura.
     Při požívání opia k vyvolání euforického stavu dochází při odpovídající dávce ke změně vědomí a ke ztrátě pocitu bolesti, a to jak tělesné i duševní. Oproti ostatním drogám nepřináší opium fantastické vize. Většinou jde o stav mírné a klidné extáze trvající několik hodin, na jejímž konci toxikoman usíná. Po probuzení se u něho dostavují nepříjemné pocity provázející vystřízlivění.
     Z farmakologického hlediska patří morfin mezi hlavní analgetika tlumící v terapeutických dávkách i velmi intenzivní bolesti, snižuje dechovou frekvenci i dechový objem, způsobuje miózu (zúžení zornic). Léková závislost na morfinu je fyzická i psychická. U morfinu jsou euforizující účinky výraznější než u opia a toxikoman má pocity klidu, štěstí a vyrovnanosti. Zvyšuje se jeho sebevědomí a pocit duševní aktivity. V pokročilých stádiích je morfinista bledý, předčasně zešedivělí a celkově tělesně zchátralý. Pokud má morfinista drogy dostatek, může se po letech dosáhnout jisté stabilizace (za první republiky byly případy lékárníků, u nichž se až po smrti zjistilo, že až čtyřicet let brali morfin). Abstinenční příznaky jsou velmi nepříjemné a projevují se dráždivosti, depresemi, průjmy, zvracením i poruchami krevního oběhu. Morfinistky mívají menstruační poruchy, sníženou plodnost a značné odchylky v těhotenství. Pokud se narodí morfinistce dítě, dostavuje se u něj zpravidla den po porodu abstinenční syndrom.
     Kodein patří ve farmakologické praxi mezi antitusika (látky tlumící kašel), protože ovlivňuje centrum pro kašel v prodloužené míše. Kodein sám o sobě má jen malé euforizující účinky, často je ale podomácku předěláván na účinnější deriváty (brown, braun).
     Papaverin je spazmolytikum působící relaxaci hladkého svalstva (uvolňuje křeče svalstva), včetně koronárních a mozkových cév.
     Kromě opia a jeho přípravků, morfinu a kodeinu, se užívá a zneužívá i řady dalších opiátů a tzv. opioidů, což jsou syntetické látky podobné opiátům. Jedná se o eTDylmorfin, peTDidin a především diacetylmorfin, známý jako heroin.
     Po zavedení heroinu do léčby firmou Bayer v roce 1898 (v té době zavedli i Aspirin) se soudilo, že jde o látku nenávykovou (podávala se p.o.) s analgetickými účinky 2-3x silnějšími než morfin a tak byl v Evropě a USA volně prodáván a užíván až do roku 1919. Dnes je situace taková, že heroin představuje jednu z nejnebezpečnějších návykových drog vůbec. Po jeho aplikaci do žíly se obvykle rychle objevuje stav velmi příjemného opojení, který však trvá jen asi 15 minut. Po tomto období se po několik hodin cítí narkoman "normálně". Kompletní závislost se projevuje asi po 10 dávkách. Abstinenční příznaky se začínají projevovat za 4-8 hodin po nitrožilní aplikaci a vrcholí za 36-72 hodin. Smrtelná parenterální dávka (do žíly) se pohybuje mezi 50-70 mg, při kombinaci s alkoholem a jinými látkami ovlivňujícími dýchací centrum ještě nižší.
     Předávkování opiáty se projevuje stavem netečnosti až komatem, klesající teplotou těla, zorničky stažené na minimum "špendlíkové hlavičky", dýchání zpomalené (2-4 výdechy za minutu), nepravidelný tep. Někdy má zpomalení dechu za následek anoxemii (nedostatek kyslíku v krvi), v této fázi se zorničky prudce rozšiřují. Smrt nastává udušením.


Při předávkování
     Při akutní otravš perorálně podaným toxickým agens je nutno nejpozději do dvou hodin provést výplach žaludku. Důležitá je podpora dýchání, trvající několik hodin, a vyprázdnění močového měchýře (katetrizace). Účelné je podání specifických antidot (naloxon, nalterxon). Další postup dle rohodnutí ošetřujícího lékaře. V případě chronické otravy (morfinismu) je jedinou nadějí řízené odvykání ve speciálních zdravotnických zařízeních.

Chemie
     Počátky odhalování účinných psychotropních látek, obsažených v rostlinách rodu Papaver, mák, spadají do počátku 19. století. Středem zájmu se stalo opium, z něhož se podařilo v roce 1803 německému lékárníkovi Sertürnerovi izolovat v krystalickém stavu dominantní složku opia - alkaloid morfin (vzorec vpravo). Morfin byl současně prvním ze skupiny látek zahrnovaných do početné množiny alkaloidů. Tak se stala příprava krystalického morfinu důležitým mezníkem ve studiu těchto druhotných rostlinných metabolitů. V opiu byla postupně objevena řada dalších alkaloidů, kterých je v současnosti známo již kolem šedesáti (25% hmotnosti opia). Z praktického hlediska jsou kromě morfinu nejdůležitější narkotin, papaverin, kodein a thebain. Obsah jednotlivých alkaloidů závisí do značné míry na genetickém založení rostlin a na podmínkách prostředí, jako jsou například půdní faktory a klimatické podmínky. S ohledem na tyto skutečnosti se obsah nejdůležitějších alkaloidů v surovém opiu pohybuje v rozmezí hodnot. Po chemické stránce jsou alkaloidy obsažené v opiu především deriváty benzylisochinolinu a fenanthrenu. Představitelem benzylisochinolinové skupiny je papaverin. Do této skupiny patří mimo jiných i narkotin, který je jedním z hlavních opiových alkaloidů. Zástupci opiátů hypoteticky odvozených od fenanthrenu jsou především morfin, kodein a thebain. Biogenně vzniká tato skupina alkaloidů oxidační kondenzací, případně methylací, z 3,4,6,7-tetrahydroxy-2-methyl-1-benzyltetrahydroisochinolinu. Nejznámější člověkem připravený derivát morfinu je heroin. Jak již bylo uvedeno jedná se diacetylmorfin. Heroin vzniká acetylací morfinu bezvodou kyselinou octovou.
LátkaObsah v surovém opiu (%)
Morfin2,7 - 21,0
Narkotin6,0 - 10,0
Kodein0,3 - 4,0
Papaverin0,8 - 1,0
TDebain0,1 - 0,6